Výprava východním směrem

Jako poslední jsem si nechal nejvýchodnější bod republiky. Ptáte se proč zde nyní používám výraz bod a nikoli jako při popisu minulých výprav termín pól? Kamarád Jaroslav si přečetl mé předešlé texty a jal se mě poučovat, že pól může být jen severní a jižní. Ten lze na globusu ukázat, píchnout do něj kružítkem nebo ho zakroužkovat fixem. Dokonce i střelka kompasu zná jen sever a jih. Ale západní nebo východní pól, to prostě neexistuje. Můžu pouze jen vyrazit směrem na západ či východ a jít nekonečně dlouho, ale žádný pól stejně nenajdu. Po třetí lahvi Chardonnay z mého sklepa mě téměř přesvědčil. Možná, že to nebylo ani přesvědčení, ale spíš obava, že budu muset jít pro další láhev, neboť Jaroslav se k pití vína (obzvláště z mého sklepa) umí postavit velmi zdatně a tak jsem raději souhlasil. Ano pojedu na východní bod a nikoli na východní pól.

O pár dní později jsem měl vše připraveno. Zásoby byly naloženy a když Magic sežral svojí ranní porci granulí a slunce nám ukázalo kde je východ, vyrazili jsme přímo tím směrem.

Stejně jako na západním konci republiky svádí letmý pohled na mapu hledat nejvýchodnější bod na takzvaném trojmezí. Toto místo nedaleko obce Hrčava, kde se schází tři státní hranice, ale není tím nejvýchodnějším bodemČR. Správné místo se nalézá necelé 4km severněji, kousek za vesničkou Bukovec a je o 380m východněji než populární Trojmezí.

My s Magicem jsme ale domácí navigační přípravu nepodcenili, a tak v podvečerním šeru parkujeme na nádherném místě, s přímo luxusním výhledem nedaleko vrcholu Girová. Oba posilněni mohutnou večeří a já i nezbytnou lahví vína, usínáme před půlnocí plni napětí a očekávání zítřejšího dobrodružství.

Budí nás ranní pobekávání stáda ovcí, které by nejraději žraly přesně tu trávu která je pod naším autem. Pobekávání se mění v dost razantní bečení a na spánek už není ani pomyšlení. Otvírám dveře. Magic se nadšeně vrhá ven a pěkně rychle zažene ovce do uctivé vzdálenosti. Na kraji louky se objeví bača a s chmurným výrazem míří k nám. Než se stačí rozběsnit, vrazím mu do ruky plechovku Plzeňského a ptám se na nejlepší cestu. Chvilku ještě brblá, ale po druhém pivu v něm vítězí místní patriotismus a ukáže doširoka holí se slovy: Tady to já znám ze všech nejlíp. Vyzbrojeni jeho informacemi a chudší o třetí pivo, vyrážíme s Magicem pěšky konečně dál. Cesta mírně stoupá a po necelých třech kilometrech se napojujeme na oficiální pěšinku mířící k našemu cíli. Jdeme po louce kde sedlák s celou rodinou sklízí seno. Pozdravím a dáme se do řeči. Protože potupně zapřu že jsem z Prahy, vezmou mně na milost a jsem seznámen s tím kdo v kterém domě bydlí, koho si bere Brankovic dcera, že Stárek krade auta která pak vozí do Polska, že při kácení v lese se zranil Fejfar a že televize támhle v tom domě točila Výměnu manželek. Slunce pere naplno a protože my už víme téměř všechny drby z okolí, slušně se loučíme a opouštíme upovídanou rodinu.

Po hraně lesa vyklesáme do malého údolí. Vedle potoka je na velkém kameni připevněna pěkně zpracovaná kovová deska obsahující zeměpisné souřadnice nejvýchodnějšího bodu republiky. Magic se vykoupe v potoce, já symbolicky položím nohu na hraniční kámen a pak už horkým odpolednem vyrážíme zpět. Cestu si ještě trochu prodloužíme oklikou přes Polsko a do Česka se vracíme po silnici přímo přes opuštěný hraniční přechod Bukovec. Z opuštěné budovy celnice na nás mává mladá Polka. Nelze přesně určit zda mává na rozloučenou, nebo nás tím zve dovnitř. Magic na to však nijak nereaguje, pouze více napne vodítko a táhne mne dál za svojí večeří směrem k autu...

tam někde v dáli