Ázerbájdžán - druhý díl

Už jsem viděl v životě hodně rybníků, nádrží, přehrad a jezer. V některých byla voda jiskřivě čistá a barva přecházela ze světle modré do zelené, jinde zas byla voda jílově okrová, či rašelinově tmavohnědá a na jiných místech třeba i neprůhledná, plně černá od břidlic. Viděl jsem jezera horká, že se v nich dala vařit vajíčka, či ledovcem napájená s vodou jako křen. Západ slunce se odrážel na hladinách, až to vypadalo na vodu zlatou, nebo i rubínovou. Tak to vše už jsem viděl. Ovšem jezero, jehož barva se v průběhu dne mění od ranní modré do sytě červené v poledne, aby k večeru opět skončila u tmavomodré, tak o tom jsem ještě ani neslyšel, natož abych to viděl. Když náš průvodce Ali popisoval tuto barevnou kreaci vody u jednoho z místních jezer, moc jsme tomu s Michalem nevěřili. Večer při západu slunce, to snad ano, ale přesně v poledne? To je dost divné. Druhý den jsme po ránu navštívili ještě jednu menší mešitu,

kde náš novinářský průkaz opět zafungoval lépe než bakšiš a pak už vyrazili plni nedočkavosti podívat se na ten barevný zázrak. Jeli jsme opět přes ropná pole asi 30km severozápadním směrem od Baku a těsně po poledni, se auto přehouplo přes nízký terénní zlom. V kotlině před námi se objevilo jezero s neuvěřitelně červenou vodou.

Nebyl to žádný malý rybníček, ale pořádná vodní plocha o délce přes dva kilometry. Silnice vedla po břehu a od červené vody ji odděloval solidní plot. Na protějším břehu se zvedaly prudké, ne příliš vysoké svahy a žádné oplocení nebylo vidět. Objeli jsme tedy jezero a prokličkovali typickou, chaoticky rozestavěnou ázerbájdžánskou vesnicí. Konečně jsme stáli na správném místě. Voda pod námi byla nepřirozeně červená a bylo patrné, že se nejedná o žádný odlesk slunce, ani o barvu dna. Opatrně jsme slezli prudkým svahem až k hladině. Červená tekutina se líně vlnila a působila dojmem mrtvé olejové plochy. Nikde nebylo nic, co by naznačovalo nějaký život. Na břehu nerostla tráva ani žádné stromy, a tak slabý vítr nevytvářel žádný šelest. Všude kolem nás jen mrtvé ticho a nepříjemné horko. Udělali jsme pár fotek a řádně propoceni se vrátili nahoru. Od auta už pohled na jezero nebyl tak skličující, ale podivný pocit, který mne přepadl dole u vody, ve mně ještě notnou chvíli přetrvával. Podobalo se to ránu po probuzení ze špatného snu, kdy se musíte ujistit, že se vás to netýká. Mohu odpovědně prohlásit, že tohle červené jezero je jedno z míst, kde bych bydlet určitě nemohl. Naštěstí jsme celé odpoledne strávili na příjemné písečné pláži u Kaspického moře a tam na žádnou tísnivou náladu nebylo ani pomyšlení.

Když jsme se potom pozdě večer vraceli zpět kolem toho podivného jezera, tak už i normální tmavomodrá barva jeho vody se mě zdála poněkud podezřelá. Vysvětlení červenání vody souvisí s vysokým obsahem jodidu sodného ve vodě a jeho reakcí na sluneční svit. Dříve zde místní obyvatelstvo ručně, pomocí odpařování, těžilo tuto jodovou sůl a prodávalo ji u silnice. Rozestavěný plot a korzující hlídači z menší továrny na vzdáleném nepřístupném konci jezera však udělal konec tomuto způsobu obživy.

Rada č. 6: V Ázerbájdžánu se prudce mění vlastnická struktura. Foťte všechno, co kde uvidíte. Při vaší příští návštěvě, za dva tři roky, může už být zajímavost za plotem, či za vysokou zdí.

V průběhu naší výpravy jsme navštívili i několik mešit. Jak už jsem dříve naznačil, měli jsme jednu důležitou věc a to správnou „bumážku“ - novinářský průkaz. Velký dík za to Michalovi, který ho za vydatné pomoci Aliho, dokázal nějak sehnat. Na něm, vedle naší fotografie byl i zřetelný nápis, že jsme novináři přímo z Ázerbájdžánského ministerstva kultury a tím se nám otevřely často dveře, jež jsou i pro mnohé Ázerbajdžánské pravověrné muslimy hodně přivřené. Největším tahákem, asi jako chrám sv. Víta v Praze, je mešita Mir Mövsüm Agha. Z venku nic moc. Štíhlý minaret a dvě velké kopule, ale zaplněné parkoviště a nekončící průvod věřících dává tušit, že tady jde o něco velmi výjimečného. Přízemní část, mimořádně společná pro muže i ženy, je obložená křišťálem, částečně zlatem a hojně stříbrem.

Uprostřed, za masivním plotem ze stříbrných tyčí, je hrobka bratra zakladatele mešity, z rodu Seidů. Postupně jsme se protlačili až do těsné blízkosti hrobky, ostržitě sledováni několika strážci, zatím co běžní návštěvníci nám nevěnovali pražádnou pozornost a věnovali se svým modlitbám. Nejunikátnější část mešity, ale byla uzavřena. Schody do horní části byly zahrazeny a hlídači nejevili žádnou chuť snámi o čemkoli diskutovat až do chvíle, než jsme jim před nosem zamávali naším ázerbájdžánským průkazem. Odkudsi, se objevil nejvyšší místní duchovní a po půlhodince ověřování pravosti průkazů nás vyzval, ať ho následujeme. Dosti důrazně nás však upozornil, že uvnitř smíme každý pořídit jen jednu fotografii. Co se dá dělat. Kývli jsme a vešli. Horní patro se dělí na dvě části. Na klasickou velkou modlitebnu, jejíž stěny jsou pokryty křišťálem a zlatem a na druhou prostornou mísnost, stejně bohatě zdobenou, kde je hrobka svatého muže - zakladatele. Neumím dost dobře popsat ten příjemný dojem, jenž na mne mešita jako celek udělala. Jaký je to rozdíl od našich křesťanských kostelů kde, často z nedostatku světla, na vás dosedne tísnivě chladný pocit jen co otevřete dveře. A když pak pozvednete hlavu a koukáte na chlapa přibitého na kříži, tak vám nic zrovna veselého hlavou neproletí. Zato ale běžná ázerbájdžánská mešita je teplem, světlem a těžko definovatelným nádechem vstřícnosti přímo zaplavena. Tisíce odrazů od stropu a stěn, znásobují sluneční jas do oslepující oslnivosti, až máte dojem, že světlo se tady někde rodí, že zde vzniká jak si samo od sebe. Když následně zaplní každičký kout a kdejaký výklenek mešity, vytéká ven, aby prozářilo vše kolem dokola a vítalo přicházející. Díval jsem se na tu krásu a moje mysl byla naplněna poklidem a úctou ještě drahnou chvíli po odchodu z Mir Mövsüm Agha. Druhá z mešit, která jistě stojí za pozornost je Bibi Heybat z kraje Absheron. Tato stavba je celá kámen po kameni postavena již po druhé (dokončení v roce 1997), neboť byla totálně zničena na Stalinův osobní příkaz. No a jak to tak za vlády komunistů chodí, byl za necelý rok ten, co ji boural (Azkomstarisa Salamov), odsouzen k 20 letům vyhnanství na Sibiři za zničení mešity. Nevím jestli muslimský svět používá přísloví o božích mlýnech, ale tady bylo zcela naplněno. Mešita se vyznačuje nádherným zeleným obkladem vnitřní části, kde je hrobka a neskutečně velkým, semišově měkkým, ručně vázaným modrozeleným kobercem v části modlitebny.

S trochou obav jsem uprostřed mezi klečícími muslimy ulehl na zem, převalil se na záda a pořídil pár fotek nádherného stropu. Nikdo si mě nevšímal a nikdo ani nenapomínal. Jen od zdi na straně pod okny, kde si na koberci hrálo pár malých kluků, jsem zaslechl normální dětský smích.

Rada č. 7: Pokud chcete navštívit mešitu, nezapomeňte se ve dveřích zout a na sobě dlouhé kalhoty. V některých mešitách je vyžadována i košile s dlouhým rukávem.

Tak říkajíc zlatým hřebem naší výpravy do Ázerbájdžánu byla návštěva Xinaliqu. Naše cesta vedla na severozápad. Od doby, kdy jsem si přečetl tu skvělou knihu od Kennetha Robertse, znamená pro mne pojem cesta na severozápad vždy drsné a studené dobrodružství. Ovšem v našem případě jsme si na rozdíl od Rogersových harcovníků užívali tepla a pohodlí terénního auta. Doba jízdy se z několika týdnů bohužel smrskla jen na pár hodin, a tak mě provázela jen ta nostalgická vzpomínka shodná s naším směrem cesty a jistota, že jsme na úplně jiném kontinentě než harcovníci. Mezi tím naše široká, asfaltová silnice s označením dálnice, minula Besh Barmag, posvátný skalnatý útvar vpodobě pěti prstů, z jehož 382m vysokého vrcholu je výborný výhled na velkou část pobřeží Kaspického moře.

Silnice se postupně o něco zúžila a začala nenápadně stoupat. Krajina kolem přestávala být jen vyprahlou žlutohnědou pustinou a začala se více a více zelenat. Bylo vidět mnoho menších políček, zahrádek a nevelkých chudých domků, podobných těm co vidíme u nás v okolí Slaného. Po menším bloudění jsme prokličkovali městečkem Cuba, kde si velká židovská komunita obsadila jeden břeh místní říčky. Vybudovala si tam zcela vlastní čtvrť, něco jako stát ve státě. Modlitebny, synagogy a i upravený vzhled ulic jasně dokazoval, že zde žije zcela jiné etnikum než na druhé straně vody. S místním rabínem jsme se symbolicky potkali na mostě. Nevím čím jsme ho s Michalem uhranuli, ale provedl nás jejich hlavní synagogou, ukázal školu a dovolil vyfotit i tóry, které vyndal ze skříně za oltářem.

Když konečně Cuba zůstala za námi, cesta se pozvolna zařízla do jednoho z údolí kavkazského předhůří.

Okolní kopce se začaly zvětšovat, přecházely v kamenité stráně se stále prudším sklonem, až nakonec kolem nás byly jen vysoké svislé stěny. Několikrát se zdálo, že cesta dopředu již nepokračuje, ale nakonec se vždy za zatáčkou ukázala ještě užší průrva a cesta vedla dál.

Soutěska byla místy opravdu úzká a cesta se prala o místo s divokou říčkou. Představa, že bychom se zde měli vyhýbat s nějakým protijedoucím autem byla naprosto nepředstavitelná. Přestože byl krásný slunný den, bylo zde vlhko, studeno a objevila se i hustá mlha. Cesta dávno už neměla nic společného s asfaltovou silnicí a postupně začala neuvěřitelně prudce stoupat.

Pochybuji, že vůbec existuje značka pro označení procent sklonu, jenž na zařazenou jedničku zdolával náš řidič. Stejně jako říčka, která zmizela pár stovek metrů pod námi, najednou zmizela i mlha a před námi se objevilo krásné široké vysokohorské údolí. Na úbočích v zelených stráních bylo možno rozeznat početná stáda ovcí. Jeli jsme dál několik kilometrů, tentokrát již podle široké klidné říčky a obdivovali majestátnost okolních hor.

Některé vrcholy byly ještě teď v červnu pokryty sněhem. Občas se vedle cesty objevilo něco jako jurta, ovšem postavená z modrého igelitu, nebo děti prodávající nějaké sušené byliny. Nakonec i toto krásné údolí skončilo a za poslední zatáčkou se objevil impozantní Xinaliq. Na malém, asi 200m vysokém kopečku ve středu údolí (vzhledem kokolním horským velikánům opravdu vypadal jen jako kopeček) stála skupina kamenných domů.

Ploché, původně hliněné střechy jsou dnes již pokryty plechem, a tak svítí odrazem slunce, jakoby na nich ležel sníh. Zapomenutý a ztracený, krásný a neporobený, to je Xinaliq. Automobil vyšplhal těch pár posledních metrů a zastavil na plácku mezi domky. Výškoměr ukázal 2350m.

Rada č. 8: I přes velmi slušné silnice v okolí Baku, pokud přemýšlíte o výletech někam dál od hlavního města, určitě si zajistěte terenní automobil s lepší průjezdností terénem.

Jako ve všech oblastech, kde je relativně chudo, tak i zde jsou lidé přirození, milí a srdeční. Místní starosta nás ubytoval u sebe v nejlepším pokoji, kde na dřevěné podlaze leželo několik vrstev krásných, ručně vázaných koberců. Při večeři, skládající se převážně ze zeleniny a jehněčího masa, nás seznámil s historií. Ukázal svoje místní muzeum, sbírku mincí a povyprávěl o životě. Jen jasnou odpověď, čím že se vlastně všichni živí a kde jako pracují, jsme z něj nedostali. Každopádně současná vláda s prezidentem Alijevem je zde ve velké úctě, neboť zásobování potravinami funguje slušně, elektrický proud vede do každého domu a na web se přes mobil připojíte i u posledního pastevce vjurtě.

Přirozený vývěr plynu asi kilometr od vesnice je už připraven pro místní plynofikaci a největší, nejnovější dům dole v údolí je škola pro děti. Naprosto čistý vzduch, klid a pohoda! Člověk by řekl ráj na zemi. Jen jeden detail kazil můj dojem. Už mnoho desetiletí se sem nikdo nestěhuje a lidé z místní komunity se žení a vdávají jen a jen spolu navzájem. Nejsem pediatr, ale mám obavu, že na těch věčně usměvavých dětech, kterých je v Xinaliqu plno, už to začíná být trochu vidět.

Ještě se zmíním o mém večerním focení hvězd. Když už se začínalo stmívat vyrazil jsem s batohem fotovýbavy a spacákem v podpaždí na hřeben za vesnicí. Neušel jsem však ani 50m za posledním domem a doběhla mě skupina místních mužů. Dost razantně mě bránila v další chůzi. Nastalo velké vysvětlování mojí mizernou Ruštinou, která si svojí bídou nijak nezadala s tou jejich. Zde je nutné podotknout, že v Xinaliqu se mluví nějakým nářečím Ázerbájdžánštiny a to se Ruštině opravdu nepodobá. Nakonec jsem pochopil, že muži mě nechtějí pustit v noci nahoru do hor, neboť tam pobíhají zdivočelé smečky kavkazských ovčáků a to jak jsem věděl i já, nejsou žádní posteloví mazlíčci. Ještě chvíli jsem tedy machroval a předváděl svoji odvahu, ale přiznávám, že vzhledem k těm hafanům jsem se rád nakonec nechal přemluvit k ústupu.

Nádherné hvězdy pravé kavkazské noci jsem potom fotil s Michalem ze středu vesnice a jen ty televizní satelity a stožár telekomunikačního operátora na fotkách mě trochu kazí radost. Další den jsme procourali po okolí a kvečeru vyrazili zpět dolů do civilizace, do Baku, na letiště, do Evropy a domů do Jinonic. Každopádně, až se jednou rozhodnu, že potřebuji vymazat všechny své problémy z hlavy, zahnat stres a nasát trochu klidu, tak vím o krásném místě ...