Dřevěný toleranční kostel

náhodou jsem se dostal do Valašského Meziříčí, neboli jak místní říkají Valmezu. Neplést si s Velmezem, což je Velké Meziříčí a i když je toto město též na Moravě, je o kus jinde a vážou se k němu jiné příběhy a hlavně jiné fotografie. Ovšem moje dnešní fotopovídání nebude ani o Valmezu, ale o tolerančním kostelu ve Velké Lhotě, kterážto vesnička je nahoře v kopcích nad jmenovaným městem.

Jak jsem už naznačil na začátku, dostal jsem se tam zcela náhodou, což je v poslední době můj oblíbený způsob plánování výprav. Vyrazím některým směrem a jedu na zdařbůh. Občas se sice poradím s Magicem, ale rozeznat v jeho psím zívnutí zda vlevo, či vpravo, je často těžká věc. Nechme však navigační postupy plavat a věnujme se již kostelu.

Papírový lístek na futru dveří nabádal zájemce o prohlídku vyhledat pana Zajíčka, co bydlí v domě s červenou střechou a domluvit se s ním na otevření kostela. Červených střech jsem viděl asi deset, a tak jsem se znova zahleděl na lístek, který dole ještě pokračoval jakousi douškou, psanou už výrazně menším písmem. Nabízela se tam možnost zazvonit též na faře a vznést otvírací prosbu tam. Fara byla na rozdíl od červených střech jen jedna a snadno k nalezení. Na druhé zvonění jsem měl štěstí. Vyšla paní farářová, pečlivě si mne prohlédla a když shledala že jsem prohlídky hoden, řekla ať počkáme u dveří kostela, kam se za pár minut dostavila i s klíčem. Nejprve se optala kde jsou ostatní a já vysvětlit že jsem sám. Trochu ji to zarazilo, ale přesto v dobré náladě otevřela dveře a dala se do vyprávění o historii stavby, o farářích zde sloužících, o lavicích místních starousedlíků a o vlivu pana Karafiáta na vzhled kostela.

V roce 1781 vyhlásil císař Josef II. Toleranční patent, jímž evangelíci v českých a moravských zemích dosáhli svobody vyznání. Od tohoto data si směli zakládat sbory a stavět kostely. Hledání místa pro postavení kostela nebylo na Valašsku jednoduché. Lidé přihlášení k nové víře bydleli na rozsáhlém území a všichni chtěli, aby kostel stál u nich. A protože na Valašsku mají všichni tvrdé palice, nikdo nechtěl ustoupit. Nezbylo, než situaci řešit kompromisem. Rozhodlo se, že stavba bude stát na Hrubé Lhotě (dnes Velká Lhota). Místo vybrané pro stavbu tak nebylo ideální téměř pro nikoho. Věřící z přilehlé oblasti chodili do kostela mnoho hodin pěšky. Při velkých deštích a v zimních měsících, byly cesty velmi neschůdné a navíc Hrubá Lhota je jednou z nejvýše položených vesniček na celém Valašsku. Celodřevěný kostel je z venku krásně tmavohnědý. Obvodové zdi jsou zastřešeny mansardovou šindelovou střechou a podlaha je vyložena kameny. Podél tří stěn jsou pavlače, kde sedávali chlapi, zatímco ženy a děti seděli dole. Kostelní lavice si musely jednotlivé rodiny samy vyrobit. Vše bylo tmavé a barevně vystupující byla jen kazatelna a stůl Páně.

Toleranční kostel nemohl mít věž ani zvony a okna musela být malá. V letech 1875-1895 zde jako farář působil autor knihy Broučci, Jan Karafiát. Vzhledem k tomu že to byl moudrý muž, nechal celý vnitřní prostor kostela vybílit a barevná okenní skla vyměnit za průhledná. Tato úprava přinesla hned dva kladné aspekty. V kostele bylo od té doby tolik světla, že farář při kázání konečně viděl na své ovečky a fotografové zde mohou dnes fotit i bez stativu …

tvarem budova kostel nepřipomíná

s velkou pečlivostí a citem je vše udržováno v původním stavu, aneb všechny tóny hnědé

venkovní vzhled působí velice stroze, ale fotograf si i zde najde nějaký ten záběr

pestrá barevnost kazatelny má přitahovat pozornost posluchačů k nejpodstatnějšímu místu v chrámu

velmi prostě a skromně působí celý interiér

tento stůl Boží prý inspiroval tvarem a barevností samotného architekta Dušana Jurkoviče

pohled z pavlače kde seděli muži. Natočení lavic má připomínat rodiný kruh

kazatelna je netradičně umístěna na delší straně, což má dobrý vliv na akustiku. Rovnost kazatele i posluchačů před Boží tváří je vyjádřena i tím, že podlaha kazatelny je níž než podlaha na pavlačích, takže farář má své oči v úrovni sedících posluchačů

každá řada patřila jedné rodině a proto mají lavice rozdílně vyřezávané čelo

Dům můj Dům modlitby jest. Mat.XXI.I3. 1783

neb mne paní farářová nechala v kostele samotného, abych si mohl fotit dle libosti, bylo na mně abych zamkl a vrátil klíč