Ázerbájdžán - první díl

Kam že to jedeš, byla první udivená věta každého, komu jsem se zmínil o své další fotografické výpravě. Ano, souhlasil jsem s nimi, že na světě je plno lepších destinací, ale snažil jsem se jim vysvětlit, že Ázerbájdžán má jednu úžasnou hodnotu navíc. Není ještě fotograficky objevený! Argument padl, přátelé a kamarádi záporně zavrtěli hlavou a odjeli na své vysněné dovolené do Chorvatska, na Bibione, do Paříže, nebo na Mácháč.

Přímá letecká linka Praha - Baku a dokonce i rozumná míra celních a pasových formalit je za mnou a v příletové hale nás čeká náš styčný důstojník Ali. Rodem Ázerbájdžánec, toulající se hodně let po světě a na stará kolena vrátivší se domů do Baku. Díky i několika letům, které prožil v ČR, umí výborně česky. Přítel a společník na této cestě Michal Kupsa, s ním ještě z domova navázal internetovou komunikaci a teprve následující běh událostí ukázal, jak nepostradatelným pomocníkem pro nás Ali byl.

Rada č. 1: Pokud pojedete někdy do Ázerbájdžánu, zajistěte si nějakého místního průvodce. Nelze na něj sice spoléhat co se orientace a znalostí týká, ale umí azerbajdžánsky, pravděpodobně bude muslim a tudíž zná místní zvyky…

Baku je město. Baku je velké město. Baku je metropole. Baku je megacity. Ano, přesně takto budete postupně upřesňovat svůj názor na Baku. Centrum města přiléhající k pobřeží Kaspického moře je moderní kombinací v evropsko-arabském stylu. Široké bulváry, mnohaposchoďové domy, dav chodců valící se nepřetržitě všemi směry, obchody s tím nejlepším drahým zbožím, zastoupení světových značek a zběsilá výstavba obřích obchodních a hotelových komplexů. To je dnešní Baku. Vše vás dokonale zaskočí, vyrazí vám dech a vy začnete přemýšlet, jak je to všechno možné? Kde se to tady v tom dusném horkém a vlhkém ovzduší na rozhraní vyprahlé pustiny a Kaspického moře vzalo? Odpověď přijde hned, jak pomocí auta či taxíku opustíte nablýskanou část Baku. Šesti či osmiproudé dálnice naráz končí a začíná mnohakilometrová změť uliček, jednosměrek a rozbitých cest nekonečného předměstí. V mírných svazích stojí podivné domky, bez ladu a skladu, postavené z materiálů co se kde našlo. Při pohledu na elektrické rozvody, volně obtočených drátů kolem sloupů a stromů, či přichycených na zdech, rozpojujících se jak pavoučí nožky, křížící se a znova spojující se obyčejným uzlem, by musel každý náš revizní technik dostat infarkt. To samé, co jsem popsal jako rozvod elektřiny, je vidět u rozvodu plynu. Trubky různých průměrů, svařené propletence ležící na ulici a přes které auta přejíždí, nebo naopak zvedající se do obdivuhodných oslavných oblouků, aby překročily širší uličku a současně posloužily jako držák nějaké reklamní cedule. To vše se nám z hlediska nějaké námi zaběhnuté bezpečnosti jeví jako naprosto šílené. Pokud šťastně projedete i touto částí Baku, dostanete se konečně k pochopení ekonomické prosperity Ázerbájdžánu.

Přímo mezi domky se začnou objevovat těžební věže na ropu. S každým dalším kilometrem jízdy se jejich hustota zvětšuje a domů stále ubývá. Nakonec jede lesem železobetonových konstrukcí těžebních věží, po silnici, která je lemována totálně ekologicky zničenou krajinou. Jedete zemí smrdící naftou, kolem velikých tůní kde na povrchu plave několika centimetrová vrstva ropy. Jedete mrtvou zemí bez známky života. Jediné co paradoxně snad trochu život připomíná, je pohyb velkých barevných protizávaží strojů, které čerpají ropu. Jsou jak obří železní ptáci, klovající do země a s každým svým dalším zdvihem, vysávající z jejích útrob pár litrů černého zlata. Ropa, ropa a zase jen ropa. Těžebná pole se táhnou na kilometry široko a daleko a konstrukce věží, jako železná armáda vstupují i do vod Kaspického moře, aby nakonec mizely jako nepatrné čárky až kdesi na horizontu. Tak tady je skutečné Eldorádo. Myslím, že Ázerbájdžán, i díky novému ropovodu který nevede přes Rusko, má do budoucnosti ekonomicky bohatě vystaráno.

Rada č. 2:, Jelikož nejsou ke koupi žádné mapy, budete se muset spolehnout jen na své GPS. Pokud se totiž zeptáte na cestu dvou místních obyvatel, ukážou vám minimálně na tři různé strany…

Opusťme ovšem Baku a vydejme se za přírodními zvláštnostmi a kuriozitami. Jedním z prvních míst, které jsme navštívili je státní rezervace Qobustan. Slavné skalní malby a rytiny z doby kamenné, zapsané mezi kulturní památky UNESCO, působí neobyčejně věrně a živě. Díky našemu novinářskému průkazu se Alimu podařilo vyjednat vstup zdarma, což pro místní tři hlídače byla velká finanční ztráta, neboť jsme ten den byli nejspíš jedinými návštěvníky a o tom, že si vybrané peníze nechávají pro vlastní potřebu, nebylo pochyb. Vydali jsme se tedy do spleti skalního labyrintu velikých balvanů a po chvíli se s Michalem navzájem ztratili. Potuloval jsem se dál sám mezi rozpálenými bloky skal a obdivoval ještěrky lezoucí po spodní straně převislých stěn. Přede mnou se najednou mihl stín, přeběhl stezku a odbočil na malé skalní náměstíčko. Slunce nemilosrdně žhnulo, ale zde ve stínu vysokých kamenných bloků bylo příjemně. Na zemi zde seděla skupinka lovců. Na bocích kožešiny a na krku šňůrku z kamínků a zubů. O stěnu bylo opřeno několik dřevěných oštěpů. Všichni napjatě hleděli k velké stěně, kde jeden z nich prstem objížděl rytinu, podobající se jakési bezrohé antilopě. Lovci s napětím sledovali pohyb jeho prstu. Tohle si vyfotím, to mě nikdo nebude věřit. Krytka z objektivu, mě vyklouzla z prstů a cinkla o kámen. Lovci se otočili za zvukem a netečně si mě prohlíželi. Muž u stěny přestal prstem kreslit, vydal jakýsi nesrozumitelný pokyn a proběhl kolem mne někam dál, do labyrintu skal. Ostatní lovci ho vzrušeně následovali. Když dozněl pleskot bosých chodidel a opadl zvířený prach, přiblížil jsem se k rytině. Položil prst do drážky a pomalu jím objížděl tu 5000 let starou kresbu. Najednou jsem věděl, kam jít a kde se dnes bude lovit. Cítil jsem vzrušení lovce a tělem prolétla vlna napětí. Položil jsem fotoaparát na zem a šáhl pro svůj oštěp. Ve skalách zaskřípal písek, ozvaly se kroky a objevil se Michal. Co tu blbneš? Už půl hodiny na tebe čekáme. Kouzlo místa bylo pryč. Ještě jednou jsem prstem rychle objel rytinu a popřál v duchu lovcům dobrý lov. Došli jsme k autu a vyrazili nehostinnou vyprahlou polopouští zpět do Baku. Ze silnice jsem se ohlédl zpět ke skalám, ale nikoho tam nezahlédl. Lovci už byli nejspíš za horizontem. Chtěl jsem se zeptat Michala, zda je viděl když běželi kolem něj, ale nakonec jsem otázku raději ani nevyslovil …

Rada č. 3: Stále sebou noste balenou vodu a hodně pijte. Kšiltovka, klobouk, šátek také přijde vhod. Úžeh či úpal není nic příjemného …

Jedním z poznatků o obyvatelích Ázerbájdžánu je i jejich velmi malá povědomost o vlastní zemi. Několikrát se náš průvodce ptal místních na nějakou cestu k blízké pamětihodnosti, či přírodovědné zajímavosti a odpovědí mu bylo dost nechápavé divení, o čem že to vlastně mluví. Na vině je jistě historicky sovětským vlivem znemožněný dostatek základního vzdělání, absence map, priorita zajištění obživy, ale i jakási vrozená lenivost vyvíjet jakoukoli činnost. Naše cesta vedla toho dne k známému místu bahenních sopek. Cílem byla návštěva největší bahenní sopky světa - 410 metrů vysoké Taragaj Dagh. Po mnoha zbytečných a nezodpovězených dotazech na cestu, vytáhl Michal GPS a konečně jsme alespoň opticky zaměřili správný směr. Následoval průjezd podivnou vesnicí betonových paneláků, jež byly ve stavu ne nepodobném mosteckému Chánovu a před námi se ukázala velmi prudká štěrková cesta do nebe. Ten den měl náš průvodce Ali půjčený starší vůz Mercedes i s řidičem. Myslím, že by ve Stuttgartu byly hrdi na výkon svého výrobku. Nepodařilo se mě zjistit jaký mix krve koluje v žilách azerbajdžánců, ale je jisté, že arabské, turecké a mongolské geny přinesly velmi kladný vztah k divoké jízdě na koních. Tento aspekt se v současné modernizaci, přímo přetavil do řidičského umění místních mužů. Jezdí relativně rychle a hlavně co nejvíce rovně. Zatáčky projíždí nejraději dlouhým obloukem, stejně jako kdysi na koni. Blinkr není potřeba zapínat a zpětná zrcátka dost často ani nejsou namontována. Barva světel na semaforu nerozhoduje o přednosti v jízdě, ale pouze upozorňuje, že je tam nějaká křižovatka. Značky typu Stop a Dej přednost slouží stejnému, tedy pouze informativnímu účelu. Není nic zvláštního vidět na velké křižovatce dva policisty, jak ukazují každý něco jiného a semafor nad hlavou jim k tomu dělá jen efektní diskotékovou kulisu. Přes tento zdánlivý chaos jsem zahlédl za celou dobu pouze jednu drobnou havárii. Po této malé odbočce k dopravním zvláštnostem se vraťme do našeho auta a k našemu řidiči pod sopečným vrchem Taragaj Dagh. Krátkým, vyzývavým pohledem se poměřil se svahem a razantně sešlápl plyn k podlaze. Nebudu nic dramatizovat a zkrátím to na prohlášení, že jsme pohodlně vyjeli až na vrchol do velké rovinaté kaldery. Asi dvacet menších sopouchů v jakémsi oblouku o výšce do 8m nás uvítalo svojí šedivou bahnitou a žárem slunce rozpraskanou strukturou. Občas některý kužel zabublal a lávové pole bahna pomalu začalo stékat po úbočí. Výtrysky dosahovaly maximálně do půl metru. Jen jeden kužel byl výrazně aktivnější a párkrát vyhodil obsah svého jícnu, provázeje to mocným dutým rachotem, až do výšky 12-15m. V zadní části kaldery byl osamocený kužel, který svoji výškou dvojnásobně překonával ostatní. Bahno na jeho vrcholku lehce pobublávalo a celé hrdlo se povážlivě houpalo a pod nohama se začalo propadat. Raději jsme slezli a zašli se ještě podívat k menšímu jezírku, které vyplňovalo střed celé velké kaldery. Bahno se lehce vařilo a smrdělo sírou. Připadalo mě to jako místní vstup do pekla. Ovšem Ázerbájdžán je muslimskou zemí a co já vím, jaké oni mají představy o předpeklí.

Rada č. 4: Přecházet přes ulici, křižovatku a dálnici můžete kdekoliv a jak chcete, přechody totiž neexistují. Auta mají ovšem vždy přednost.

Rada č. 5: Nelezte k bahením sopkám až tak blízko, občas by vás mohla svým vonným nektarem pěkně plácnout po pusince.

Další fotky a v lepší kvalitě najdete na hlavní straně v adresáři Ázerbájdžán